V češtině se realizuje ve třech hlavních průbězích základní frekvence („výšky“ tónu, F0) (✍MČ 3, 1987:323, ✍PMČ, 1995:50): (i) ↗stoupavá antikadence (Zůstal tam na /oběd?), (ii) ↗ stoupavě-klesavá antikadence (Zůstal tam na /oběd\?), (iii) ↗kadence (Kam vlastně je\dete?); viz ↗větná intonace. Mezi (i) a (ii) nevidí mluvnice významový rozdíl, obě se uplatňují v ↗zjišťovacích otázkách, (iii) představuje neutrální intonaci ↗doplňovacích otázek. Termín o.i. se běžně používá hlavně pro (i). Hlavní tonální pohyb (tzv. ↗intonační centrum, IC) se může nacházet v různých pozicích podle pravidel ↗aktuálního členění: V neutrálním případě bez zvláštní fokusace (rématizace) se nachází na posledním slově ve větě (viz nahoře). Pokud se – např. v spontánní řeči – (kontrastivně) vytýká jiné než poslední slovo, tak toto slovo přitahuje ↗IC: Ty jsi /brambory zapomněl? Pozice IC v otázkách se v č. lingvistice diskutovala hlavně v souvislosti se slovosledným postavením tázacího výrazu v ↗doplňovacích tázacích větách: Jako neutrální považuje většina badatelů postavení IC na konci věty (✍Daneš, 1949; ✍Křížková, 1968; ✍Firbas, 1976; s rezervou ✍Grepl, 1967), čímž se č. liší např. od ruštiny. Pokud se tázací výraz (hovorově) přestavuje na jiné než první místo a nejsou účinná další pravidla, stává se nositelem IC: To ti KDO\ říkal? (✍Křížková, 1968). V případě kontrastivního fokusu n. kontrastivní topikalizace na dalším konstituentu může n. dokonce musí (k této kontroverzi viz ↗doplňovací tázací věta) tento konstituent převzít IC: A ten /dopis kdy napíšeš? (✍Grepl, 1967: 93), /Večer CO\ budeš dělat? (✍Firbas, 1976).

Zatímco uvedená pravidla o pozici IC jsou v dosavadních analýzách podrobně analyzována, poměrně málo pozornosti bylo věnováno intonační fonologií a rozboru souhry o.i. se systémem větných typů a ↗ilokuce. Ačkoliv se o.i. běžně uvádí jako jeden ze základních formálních rysů ↗otázek, jedná se zřejmě o fenomén, který působí na úrovni pragmatiky, nikoli přímo v syntaxi (viz ✍Meyer, 2004): O.i. s malými rozdíly funguje jak v „pravých“, tak v „nepravých“ otázkách (viz ↗deklarativní otázka, ↗ověřovací otázka); o.i. může dokonce měnit rozkazovací věty n. samostatné infinitivy v (ověřovací) otázky, ačkoliv otázky a imperativy jsou zásadně neslučitelné (✍SČ, 1998:460): Otevři /okno? [Co to je za nesmysl v tomto počasí!], Schovat se? [Na to je pozdě.]. Když aplikujeme o.i. na jednotlivá slova, automaticky začíná proces inference, který vede k otázkové interpretaci: /Kafe → Nedáte si kafe? Viz také ✍Truckenbrodt (2012) s aktuálním přehledem z hlediska obecné lingvistiky.